Projekty a realizace ekologické obnovy – restaurace – (dále se však pridrzím ceského slova obnova, jakkoliv lákave dvojsmyslne pojem ekologická restaurace zní) jsou neprehlédnutelným fenoménem posledních desetiletí dvacátého století. Stávají se soucástí slovníku projektantù, úredníkù ba i politikù, k této problematice vycházejí samostatné casopisy, ucebnice a velká mnozství nejrùznejších clánkù. Predními zememi v tomto procesu jsou krome USA také Dánsko (Nielsen 1995), Nemecko (Ripl et al. 1995, Ripl) a také Švédsko (Björk, 1992, 1996, Vought 1995). Citované publikace jsou urcitým pomernì náhodným vzorkem z bohaté nabídky.

Vzhledem k tomu, ze se jedná o zálezitost pomernì novou a rozsáhlou, není dosud dostatecne uspokojive vyrešena a vycizelována ani definice co vlastne ekologická obnova je a tudíz není zcela jasné, co všechno tímto termínem mùzeme nazývat. Jedno ze shrnutí rùzných definic prináší napr. Higgs (1997). V roce 1990 vytvorila Society for Ecological Restoration následující definici: ”Ekologická obnova je proces zámerného pozmenování urcitého území za úcelem vytvorení definovaného, pùvodního historického ekosystému. Cílem tohoto procesu je usilovat o dosazení struktury, funkce, diverzity a dynamiky specifického ekosystému.” V této definici je problémem zejména nejasnost jak chápat termín ”historický” – jaký casový horizont se tím míní a celá definice je az príliš široce vymezena. V roce 1995 prišla táz spolecnost s novou, výrazne kratší definicí: ”Ekologická obnova je obnova a údrzba zdravého ekosystému.” Pomernì peknou definici skýtá také ponekud starší publikace Bradshawa (1980), kde se uvádí: ”…obnova se pouzívá jako všeobecný termín k popisu takových aktivit, které se snazí vylepšit poškozené území nebo vytvorit znovu znicené území a dát mu zpet prínosné vyuzití formou, pri které je obnoven biologický potenciál.”

Silný rozmach techto obnovních technik s sebou prináší celou radu otazníkù, nejasností, sporných momentù, jakoz i vážných kontroverzí a má mnoho dimenzí, kterých je nutno si všimnout. Na radu techto otázek se v následujícím textu pokusím odpovedìt.

Predne se nutne musíme ptát pro co, ci pro koho prináší obnova klady. Je dobré zdùraznit, ze v mnoha pramenech jsou uvádeny jako výchozí stimul antropocentrické a biocentrické motivy. Ackoliv se zdánlive zdají dosti príkøe oddeleny, delící cára mezi nimi nemusí být mnohdy výrazná a bývají spolu casto propojeny. S urcitou dávkou jizlivosti vùci lidstvu si však troufnu tvrdit, ze ciste biocentrická obnova se pravdepodobne ještì neuskutecnila a patrne ani neuskutecní.

Podívejme se tedy na príciny tak silného rozmachu ekologických obnov a všimneme si hlavních dùvodù tohoto boomu.

V podstate neoddelitelne je to trvalé zhoršování prírodního prostredí lidskou cinností a stoupající snaha o ochranu ohrozené prírody a nápravu škod a omylù, kterých jsme se dopustili. Higgs (1997) zminuje zajímavý psychologický moment znamenající mozná tak velký úspech ekologických obnov – je to tvùrcí zálezitost a oproti klasické zákazové konzervacní ochrane prírody je to pro verejnost nový prvek, který se leckdy jeví nebo dokonce i je prínosný pro lidi i prírodu (tzv. win-win strategy).

Osobne jsem si nejvíce ujasnil tento fakt v Nizozemí, kde je príroda skutecne velmi silne poškozena, ale kde je zároven asi nejsilnejší spolecenská objednávka ochrany a také obnovy prírodního prostredí ze strany široké verejnosti. To druhé je jiste závideníhodné, ale je dobré si uvedomit, ze nebýt práve oné degradace prírodního prostredí, nebylo by tu ani tak silné volání po náprave.

Ekologická obnova v sobe také nese silný prvek urcité vnitrní duchovní a kulturní obnovy lidstva, je v tom odraz urcité sebereflexe a snahy o nápravu. Ekologická obnova je tedy jedním z klícù otevírajících bránu pokání za provinení vùci prírodnímu prostredí. Trefným termínem pro tuto situaci je ”premena ostudy v krásu”. Tento výraz pouzívá Higgs (1997), kdyz cituje cást názvu Turnerova clánku (1992). A to je dle mého názoru práve ten prvek, který dává kazdé akci cejch antropocentricnosti. Zároven s tím je to ale i prostá lidská tendence do vetšiny vecí neustále zasahovat. Na základe poznání negativních zásahù do prírodního prostredí pøevazuje snaha o nápravu techto zásahù a není ochota cekat, az prírodní procesy negativní prvek utlumí. Snad je to i naší krátkovekostí a z toho plynoucím nutkáním videt výsledky svého snazení behem vlastního zivota. Otázkou trochu zùstává, jak budou tyto naše aktivity vypadat za delší casové období a zda nebudou podrobeny tvrdé kritice.

Nejcastejším typem obnovních projektù a realizovaných akcí jsou obnovy mokradù, které také mají nejpropracovanejší metodické a odborné zázemí pro jejich realizaci. Stále více se prosazují i aktivity na obnovu druhove bohatých luk, realizují se obnovy slanisek na morských pobrezích a v USA i obnova prérií. Dùvodem prevazujícího podílu mokradù je predevším vysoká míra jejich likvidace a negativního ovlivnení vodního rezimu nejrùznejšími lidskými aktivitami.

V mokradních obnovních procesech je prítomen pravdepodobne ještì jeden fenomén, ackoliv tato zmínka u nekoho mozná vyvolá úsmev. Myslím si, ze v kazdém z nás nebo prinejmenším u muzù je nejak archetypálne zafixována snaha o zasahování do vodního behu - stavba prehrádek v klukovských letech apod. Ostatne vzpomínám si, jak si skupina kolegù na ochranárském tábore s nadšením hrála ”na Bindera” a stavela miniaturní Gabcíkovo na okolo tekoucím potoce. Takze nekterí na strane jasného poškozování prírody, jiní ve jménu ochrany prírody, ale mùze v tom být práve ona chut menit bìh vody.

Daleko váznejší nez alespon trochu volne mínìná predchozí poznámka je financní aspekt obnovních projektù a realizací. Tyto akce jsou spojeny  leckdy se znacnými financními èástkami a tak snaha o jejich prosazení je leckdy prímo úmerná výši sumy, která je urcená pro projektovou a realizacní èást celé akce. Ostatne z doby projektování ÚSES a nekdy i samotných revitalizací by bylo mozno z Ceské republiky jmenovat celou radu negativních príkladù svedcících o tom, jak boj o finance dokáze ohrozovat az likvidovat celou radu dobre mínených myšlenek.

Dnes tedy dochází na rade míst ke snahám o nápravu drívejších škod. Je jiste dobré, ze si lidé uvedomují svou negativní krajinotvornou roli, ze jsou ochotni uznat minulé chyby, a ze dokonce chtejí vykonat neco pro nápravu techto chyb. V rade zemí navíc existuje obecná shoda, ze je pro tyto úcely nutno vyclenovat urcitou sumu státních financí. Potud je to dobré. Ale cervík provokativní otázky je tu a hlodá. Nedáváme tím, ze jako biologové a ekologové akceptujeme tyto snahy o obnovu najevo, ze technickými prostredky je mozné napravit, co bylo zniceno? Je to jakýsi nebezpecný precedens, který mùze vytvorit zdání, ze technickými prostredky jsme schopni skutecne prírodu obnovovat nebo dokonce vylepšovat. Ostatne rada velmi silných technokratù uz absorbovala mnoho ekologických pojmù a argumentù do svého arzenálu, a tak se dozvídáme, ze kanál DOL se vlastne má stavet predevším kvùli záchrane luzních lesù, ze Nové Mlýny a Gabcíkovo výrazne zlepšily moznosti výskytu vodních ptákù (u Nových Mlýnù je to do znacné míry pravda, ovšem za cenu likvidace mimorádne cenných nivních spolecenstev!), mluví se o záchranných transferech celých spolecenstev. Tak mùze u technokratù (a to nechci toto slovo myslet pouze pejorativne) vzniknout dojem, ze je mozné s prírodou jakkoliv manipulovat a posunovat ji do míst, která se nám hodí. V konecné absurdní podobe by mohlo dojít k tomu, ze nikoli naše lidské zámery budou usmernovány dle prírodních daností, ale príroda bude vytesnìna tam, kde my lidé uznáme za vhodné.

Proto je mimo jiné nutné, aby kazdý pripravovaný projekt mel dobre argumentacne podlozenou zámerovou cást, kde je jasne vysvìtlen smysl zamýšlené obnovní akce, proc se k takovému projektu pristupuje a formulování nulové varianty, tj. predikce stavu pokud se akce nebude realizovat (tento bod povazuji za mimorádne dùlezitý).

Stejne tak je nutné pùsobit smerem ke sdelovacím prostredkùm a vysvetlovat, ze ekologická obnova je nejlepším ze všech špatných rešení, a ze vždy je špatné napravovat neco hloupe v minulosti udelaného. Krome prírodovedné argumentace by tu mela být také argumentace ekonomická, ze jde vlastne o dvojí financování jedné zálezitosti – poškození – obnova. Jak znám nekteré projekcní a stavitelské firmy jsem bohuzel presvedcen, ze by byli schopni a ochotni za svùj zivot absolvovat podobný cyklus na jedné lokalite klidne i ctyrikrát, jen kdyby to pokazdé bylo zaplaceno. Ale to uz stezováním si na stavovskou hrdost rady projektantù a stavarù utíkám od dùlezitého záveru, který jsem chtel v tomto bodu ucinit. Vzdy je treba se drzet zásady, ze nejlepší obnova je zádná obnova a vzdy maximálne usilovat o ochranu stávajících nenarušených cástí prírody. Všem ochranárùm je nutno vštepovat, ze i bezzásahový management je dobrý a významný. To, ze pro chránené území nenavrhnu zádný aktivní zásah ješte nutnì nemusí znamenat nedostatek invence, ci odvahy. Tento poznatek pak vzdy zdùraznovat smerem k verejnosti. Bylo by špatné, kdyby široká verejnost nabyla dojmu, ze dnešní ochrana prírody znamená pouze buldozery, bagry, trhavinu a podobne. Dnešní doba se totiz jeví jako výkyv kyvadla na opacný extrém, jakým byla konzervacní ochrana prírody od pocátku ochrany prírody az do konce sedmdesátých let. Díky tomuto prístupu zarostla celá rada cenných území, došlo k zazemnení mokradù atd. Nyní je prístup mozná až príliš aktivní a lze predpokládat, ze po urcité dobe by mìlo dojít k urcitému ustálení a nalezení jemné rovnováhy mezi konzervacní a aktivní ochranou prírody.

Domnívám se, ze ekologickou obnovu je dobré provádet pouze tehdy, kdy skutecne prokazatelne prispeje k obnove poškozených cástí prírody, napraví nekterý prehmat minulosti nebo dlouhodobé zanedbání tradicní péèe. Celý projekt je nutno vzdy pripravovat v širokém týmu odborníkù a dùkladne jej oponovat. Pro posouzení efektu obnovních projektù je nutno si stanovit urcitá kriteria. I ta nejsou nijak pevne stanovena, ale nejcasteji se uvádejí následující:

• Shoda struktury a slození – zejména druhového - s obdobnými prírodními komponentami
• Funkcnost – (funkcní úspech)
• Trvalost – dlouhodobá existence

Nejlepší obnovy jsou patrne ty, které zasahují co nejširší okruh problémù a zahrnují do sebe i cloveka a jeho funkci v krajine. Dobrým príkladem mohou být Bílé Karpaty, kde existuje tesné propojení prírody a cloveka jako krajinotvorného cinitele a všechny druhove bohaté louky jsou závislé práve na kosení, tedy také na urcitém stylu zivota místních obyvatel. Dnes probíhající rùzné projekty zapojující místní obyvatele jsou tak vlastne príkladem opravdu široce pojaté ekologické obnovy – presneji receno je to ješte trochu predbíhání obnovy spíše snaha o udrzení dosud existujícího. Podobne se napríklad v USA pokoušejí o obnovu nekterých území s tradicním zivotem pùvodních indiánských obyvatel a opet o tìsné, pokud mozno harmonické sepetí cloveka a prírody (Higgs 1997).

Malebnost Bílých Karpat mi pripomíná jinou mírne anekdotickou zálezitost, a sice ze pod ekologickou obnovou si vzdy každý predstaví vznik neceho prírodne krásného a tak pokud nic takového není cílem, je treba to zavcasu oznamovat a šance financní podpory se do jisté míry snizuje. U mokradních revitalizací by kazdý nejradeji videl hned druhým rokem na hladine kvetoucí lekníny. Ostatne podobný problém je u druhové ochrany, nejvíce lidských a financních zdrojù se venuje na druhy atraktivní.

Kazdá obnovní aktivita jako kazdá nová vec je prijímána rùzne a najdeme všechny formy projevu od nadšené podpory a realizace az po tvrdé kritiky a odmítání. Rozhodne nelze ríci obecne, ze ekologická obnova je dobrá nebo špatná. Vzdy je to ale nutné ríci o kazdé jednotlivé akci a podle toho se k ní postavit. V poslední dobe se mi celá situace, alespon v olomouckých podmínkách, jeví jako tvrdý generacní stret, kdy starší generace jiste právem vázených profesorù a docentù zásadním zpùsobem odmítá aktivity Správy CHKO Litovelské Pomoraví a vytvorila dokonce Spolecnost za záchranu Litovelského Pomoraví, nebot údajne aktivitami Správy CHKO dochází k zásadnímu ohrození existence Litovelského Pomoraví. Mozná to vypadá jako zbytecné vytahování olomouckého bláta osobních sporù na povrch, ale já tento príklad pouzívám úmyslne, a pouze jako príklad, abych dokázal, jak príkré rozpory mohou ohledne obnovních aktivit nastat a jak zcela protichùdné pohledy se mohou objevit. Zároven je to dobrý dùkaz pro zdùraznení nutnosti dobré komunikace od samého zacátku jakéhokoliv projektu. Podobne jako u kùrovcových kalamit a dalších sporných prípadù, které ochrana prírody v soucasné dobe reší je odpoved mimorádne slozitá a asi tezko jednoznacná. V prípade realizovaných akcí teprve cas ukáze nakolik byly prínosné.

Tím jsem vycerpal polemiky a výhrady vùci obnovám a ted se více zamerím na jejich obhajobu, protoze jsem presvedcen o tom, ze urcitá obnovní opatrení jsou leckdy jedinou mozností, jak úcinne odvrátit negativní efekty celé rady faktorù pùsobících na prírodní prostredí. Nejvíce pracuji v oblasti mokradù a tak bych se rád dotknul trochu více této problematiky. Pro oblast Litovelského Pomoraví prináší shrnutí stavu revitalizacních aktivit Machar (1996), pro slovenskou cást povodí Moravy Valachovic (1996).

V rícních nivách je klícovým faktorem výrazná dynamika všech procesù a zmen casových i místních, velké fluktuace, materiálové a energetické toky, stranové pohyby reky, opouštení koryta a vytvárení nového. Lec to platí pouze pro reky pøírodní. V kulturní krajine strední Evropy jsou reky obvykle upravené v pevných korytech, navíc spoutané radou stupnù, takze s regulovanými prùtoky. Takováto reka pak není schopná jiz v krajine nic nového vytvorit. A staré porícní mokrady z dob pred temito úpravami zvolna zanikají. Domnívám se, ze vzhledem k nemoznosti vrátit v naší huste osídlené krajine rekám jejich krajinotvornou funkci, je nutné alespon simulovat tuto funkci rek do urcité míry vytvárením nových porícních mokradù v rícní nive a blokovat sukcesi v nekterých existujících porícních mokradech tak, aby existovala bohatá mozaika sukcesne rùzne starých stádií procesu zazemnování. Osobne prirovnávám dnešní reky k jakýmsi kastrátùm, kterí jiz nejsou schopni v krajine nic nového vytvorit. Lonské povodne prokázaly, ze tento argument není úplne pravdivý a na rade øek probehla velmi prekvapivá revitalizace se zcela minimálními náklady, pokud pochopitelne nepocítáme škody na vetšinou nevhodne umístených stavbách. Vzhledem k rychlosti vracení koryt do pùvodního stavu na rade míst a s ohledem na pochopitelné silné snahy zabránit další takové povodni, však stále zùstává výše uvedený argument o ztráte krajinotvorné funkce rek v platnosti. Navíc na príkladu Litovelského Pomoraví mohu konstatovat, ze k zádným podstatnejším zmenám ve strukture stávajících mokradù nedošlo.

Obdobne v zanikajících rašeliništích, která jsou z dlouhodobého hlediska stejne odsouzena k zániku, a k nástupu lesa, je prece jen dobré sukcesi na cas zbrzdit a dát nekterým šlenkovým druhùm, leckdy kriticky ohrozeným, nekolik dalších rokù existence. Problematika obnovy poškozených, ci tezených rašeliništ je slozitá a rozsáhlá a nejbohatší zkušenosti jsou ve Velké Británii a Nemecku ( napr. Tillotson 1992).

O problematice realizace revitalizacních opatrení v  Ceské republice je dnes dostupná celá rada clánkù, zajímavé shrnutí této problematiky uvádí napr. Novotná (1996) a Havlícek (1996)

Jiným príkladem mùze být vystrelení nových lucních tùní v PR Plané loucky. Vetšina starých lucních tùní se jiz vlivem nevysekávání rákosu a zarùstání vrbami stala zarostlými rákosinami a ostricovými porosty a leknínové tùne, jak o nich referoval ješte Velísek (1967) se jiz staly minulostí. Vzhledem k tomu, ze tezká technika by pri vjezdu do takovéhoto cenného mokradního území mohla zpùsobit znacné poškození vegetacního krytu, bylo nakonec rozhodnuto provést vystrelení nekolika tùní. Strílení bylo provedeno jak v samotných lukách, tak predevším v ostricových porostech. Výsledky byly zjištovány formou diplomových prací a hydrobiologické ozivení bylo velmi slibné. Jiz v druhém roce zde bylo dosazeno obdobných poctù druhù bezobratlých zivocichù jako u tùní starých (Šmaková 1996). Pro ostricové porosty (predevším parvocariceta), stejne jako rašelinište je tato technika dosti úcinná a rozhodne doporucitelná. Pro lucní tùne v aluviu jiz tolik vhodná není, nebot vzniklé tùne jsou príliš malé a rychle zarùstají. Nejmenší z nich zanikla jiz tretím rokem. Proto byla jedna z vystrelených tùní po nekolika mesících dobagrována v období nejsilnejších mrazù, aby nedošlo k poškození pùdního povrchu a odtezený substrát byl z místa odvezen. Stejne tak byly o rok pozdeji vybagrovány nové podlouhlé tùne po obvodu rezervace, které slouzí coby jakési vodní príkopy. Ozivení bylo opet pomìrne pozoruhodné. Nejsilnejší jedinci skokanù skrehotavých (Rana ridibunda) se posunuli do techto nových biotopù, coz svedcí o dobré potravní nabídce a také zde byli pozorováni daleko pocetneji colci, vcetne colka velkého (Triturus cristatus), který je jinak na Planých louckách dosti vzácným druhem.

Zajímavým, obtízne hodnotitelným príkladem obnovy je prípad PR Kacení louka. Jeden z nejcennejších mokradù strední Moravy zacal na prelomu osmdesátých a devadesátých let silne vysychat. Prícinou bylo predevším dokoncení nedaleko se nacházející meliorace v roce 1984 a také nekolikaleté srázkove deficitní období. To vedlo k silnému vysychání, kterému bylo nutno celit, protoze Kacení louka jiz nejenze nebyla hodna svého jména a kachny se zde nevyskytovaly, ale docházelo k negativním zmenám ve vegetacním slození a odumírání trsù ostric. Negativní bylo pùsobení vysychání i na populace obojzivelníkù a kazdorocne byla ohrozena úspešnost reprodukce. Vzhledem k nereálnosti rychlého prosazení úplného odstranení funkcnosti meliorace bylo rozhodnuto rešit situaci postupnými kroky trojího typu. Predne vzhledem k akutnosti vysychání a absenci vodních ploch byly nejprve na podzim 1992 rucne vykopány dve menší tùne o prùmeru 10 metrù a v letech 1993 a 1994 pak byly vybagrovány a vyhrnuty dve vìtší vodní plochy, první o velikosti 30x40m o hloubce 0,4m a druhá o velikosti 20x35m o hloubce 0,5-0,8m. V techto nových vodních plochách bylo mozno v prvních dvou letech pozorovat pozoruhodné ozivení jak z hlediska zoologického, tak botanického – zde predevším masový rozvoj bublinatky jizní (Utricularia australis), která nebyla v predchozích peti letech zaznamenána a predevším pak nález druhu rdest ostrolistý (Potamogeton acutifolius), který byl opakovane nalézán v nedalekém rybnícku, ale nikdy prímo na Kacení louce. V dalších letech se slození bioty zacalo priblizovat podobným vodním plochám v tomto území.

Druhým pouzitým zpùsobem bylo privedení vody na lokalitu. Severne od Kacení louky existuje periodicky protékaný potok, jehoz vody byly prevedeny od roku 1994 do území Kacení louky.

Tretím zpùsobem pak bylo vybudování drobných hrázek na odtokovém kanálu v jizní cásti území. Hrázky ze dreva a zeminy byly vybudovány v roce 1993 a od té doby prùbeznì opravovány. Zemina, která byla odebrána na stavbu hrázky, vytvorila na kanálu menší tùnky, ve kterých dobre roste zebratka bahenní (Hottonia palustris). Ostatne takovéto hloubení tùnek je pro zebratku vzdy prínosným zásahem.

Soubeznì s temito úpravami bylo v roce 1994 umísteno v území šest sond, které jsou prùbeznì sledovány v mesícních intervalech a podávají obraz o dynamice vody na lokalite. V letech 1995 az 1996 došlo k výraznému vzestupu vodní hladiny. Presná interpretace nakolik šlo o dùsledek provedených obnovních opatrení, ci vlhèích posledních let je velmi obtízná. Patrne jde o soubeh obou faktorù. Vzhledem k tomu, ze reakce bioty je rozdílná, je akce hodnocena rùznými odborníky kladne i záporne. Nejvetší námitky jsou ze strany entomologù, nebot došlo k výraznému snízení populací nekterých vzácných druhù vodních broukù. Negativní je také výrazné zmenšení bohaté populace zevaru nejmenšího (Sparganium minimum). U obou techto skupin je však mozno ocekávat postupný vzestup populací po prizpùsobení se zmenìným podmínkám a nalezení obdobných nik na jiných místech téze lokality. To se v prípadu zevaru jiz deje. Kladný efekt byl naopak zaznamenán na populace obojzivelníkù, vodních ptákù, pryskyrníku velkého (Ranunculus lingua), bazanovce kytkokvetého (Naumburgia thyrsiflora), nové prírùsty a opetovné kvetení bylo zaznamenáno na trsech ostrice trsnaté (Carex cespitosa), pricemz k regeneraci dostacovalo období jednoho roku. Efekty této akce jsou tedy kladné i záporné a k vyhodnocení bude nutné delší casové období. Blizší údaje o problematice obnovy vodního rezimu v PR Kacení louka uvádí Machar et Rybka (1994), Rybka (1995,1996).

Posledním príkladem, který chci uvést je tvorba nového mokradního biocentra v prostoru Chomoutovského jezera – bývalé pískovny. Plochy po tezbì šterkopísku jsou mnohdy významnou tahovou zastávkou ptákù, ovšem obvykle zde chybí místa s rozvojem litorálních porostù a mokriny vhodné pro hnízdení. Vytvorení takovéhoto prostredí bylo jedním z cílù pripravené akce. Krom toho v dalším plánu existoval reálný predpoklad, ze celá akce bude prínosná i pro další skupiny organismù a vznikne nový kvalitní mokrad na ploše pomernì fádních trtinových porostù. Byl pripraven projekt obsahující celkem tri cásti mokrin o úhrnné ploše více nez 5 ha. Snahou bylo dosáhnout co nejpestrejší mozaiky stanovišt, predevším díky rùzné hloubce vody a také vytvorit co nejdelší brehové cáry pro maximální rozvoj litorálních porostù. Po obvodu mokradní plochy je projektována nejvetší hloubka, aby vzdy celá plocha byla izolována a bylo bráneno vstupu na plochu – ostatne je známo, ze ptáci se na takových místech cítí bezpecnejší.

Realizace celého projektu byla zahájena v roce 1997 a byla témer dokoncena první cást. Pro financní nejasnosti však bylo zastaveno financování všech revitalizacních akcí v CHKO Litovelské Pomoraví a tak je celá akce momentálne nedokoncená. Existuje príslib získání financí z nevládních zdrojù v letošním roce a tak snad budu moci v nekterém z dalších císel Daphne podat zprávu o rozvíjejícím se novém mokradu.